Váš nákupní košík je prázdný

Nákup

Kusy: 0

Spolu: 0,00

0

Sopečná činnost

Sopečná činnost

Během sopečné činnosti vystupuje ze zemské kůry na povrch magma.

Zeměpis

Klíčová slova

sopka, magma mechanismus, sopečný výbuch, sopky, sopečná činnost, magma, post-sopečná aktivita, magmatická komora, desková tektonika, zemětřesení, láva, formace horská, Vesuv, příroda, zeměpis, tektonická deska, zemská kůra, katastrofa

Související doplňky

Scénky

Sopky a desková tektonika

  • Africká deska
  • Euroasijská deska
  • Arabská deska
  • Indická deska
  • Severoamerická deska
  • Jihoamerická deska
  • Pacifická deska
  • Karibská deska
  • Kokosová deska
  • Deska Nazca
  • Antarktická deska
  • Australská deska
  • Filipínská deska

Sopečná činnost je proces, v jehož rámci magma vystupuje ze zemské kůry na povrch. Sopky se neobjevují náhodně, ale vytvářejí řetězce, které se nacházejí hlavně podél okrajů tektonických desek.
Sopečná činnost hraje důležitou roli při vzniku pohoří.
Magma je podpovrchová, horká, tekoucí roztavená hornina. Magma vytékající na povrch je láva. Na místě, kde se dostává na povrch, vzniká sopka.
Podle typu erupce rozlišujeme explozivní, efuzivní a smíšené sopky.

Explozivní sopky produkují množství páry a plynů, které se dostávají na povrch přes kráter prostřednictvím prudkých výbuchů. Tak vzniká vysoký sloup popelového mraku a proud sopečných úlomků. Vítr může popelníkový mrak rozšířit na velké území. Proud sopečných úlomků se valí dolů sopečným kuželem velkou rychlostí. Toto je nejničivější forma sopečné erupce.
Krakatau, Mt. Pelée a Mt. St. Helens jsou nejznámějšími příklady sopek s erupcí tohoto typu.

Efuzivní erupce nejsou doprovázeny výbuchem, ani proudem sopečných úlomků, na povrch vystupuje pouze tekutá láva. Sopečný kužel vzniká ze ztuhlé lávy.
Příkladem pro tento typ sopek je Mauna Kea a Mauna Loa, obě se nacházejí na Havajských ostrovech.

V případě smíšených sopek dochází k výbuchu, jakož i proudění lávy. Sopečný kužel sestává ze střídajících se vrstev úlomků a lávy, to jsou navrstvené sopky (stratovulkány).
Většina sopek na Zemi patří k tomuto typu. Nejznámějším příkladem je Stromboli, Etna a Cotopaxi.

Po sopečných erupcích můžeme pozorovat následnou sopečnou činnost, která sestává zejména z úniku páry a plynů.

Fumarola je souhrnným názvem pro otvory, kterými v rámci následné sopečné činnosti uniká pára a plyny. Na povrch vystupuje pára, která obsahuje různé chemické látky a plyny.

Solfatara je označení pro otvory produkující sírové výpary. Jedná se o takovou fumarolu, z níž se spolu s vodní párou uvolňují i ​​sírové sloučeniny.

I mofeta je fumarola: v jejím případě je produktem následné sopečné činnosti oxid uhličitý. Mofeta může být suchá, kdy na povrch vystupuje plyn, respektive mokrá, kdy vystupuje uhličitanová voda.

Gejzír je periodicky vyvěrající horký pramen. Voda prosakuje do podpovrchových dutin a akumuluje se tam. Pod ní se nachází magmatický krb, vlivem jeho tepla tato voda sevře a vyvěrá jako fontána.

Bahenní sopky jsou průvodními jevy sopečné činnosti na bahnitých územích. Z řídkého bahna neustále bublá plyn.

Nejničivější sopečné erupce rozptýlí obrovské množství úlomků.
Krakatau během své erupce v roce 1883 roztrousila materiál s objemem 18 km³, zatímco Tambora při erupci v roce 1815, která byla snad největší v dějinách lidstva, rozptýlila úlomky s celkovým objemem 80 km³.
Takové mohutné erupce mají globální dopady na zemskou atmosféru, podnebí a živé organismy.

Největší sopečné erupce

  • Mauna Kea
  • Mauna Loa
  • Novarupta
  • Hora St. Helens
  • Santa Maria
  • Cotopaxi
  • Mont Pelée
  • La Soufriere
  • Vesuv
  • Stromboli
  • Etna
  • Kolumbo
  • Piton de la Fournaise
  • Bandai San
  • Pinatubo
  • Krakatoa
  • Tambora
  • Tarawera

Sopečná činnost je proces, v jehož rámci magma vystupuje ze zemské kůry na povrch. Sopky se neobjevují náhodně, ale vytvářejí řetězce, které se nacházejí hlavně podél okrajů tektonických desek.
Sopečná činnost hraje důležitou roli při vzniku pohoří.
Magma je podpovrchová, horká, tekoucí roztavená hornina. Magma vytékající na povrch je láva. Na místě, kde se dostává na povrch, vzniká sopka.
Podle typu erupce rozlišujeme explozivní, efuzivní a smíšené sopky.

Explozivní sopky produkují množství páry a plynů, které se dostávají na povrch přes kráter prostřednictvím prudkých výbuchů. Tak vzniká vysoký sloup popelového mraku a proud sopečných úlomků. Vítr může popelníkový mrak rozšířit na velké území. Proud sopečných úlomků se valí dolů sopečným kuželem velkou rychlostí. Toto je nejničivější forma sopečné erupce.
Krakatau, Mt. Pelée a Mt. St. Helens jsou nejznámějšími příklady sopek s erupcí tohoto typu.

Efuzivní erupce nejsou doprovázeny výbuchem, ani proudem sopečných úlomků, na povrch vystupuje pouze tekutá láva. Sopečný kužel vzniká ze ztuhlé lávy.
Příkladem pro tento typ sopek je Mauna Kea a Mauna Loa, obě se nacházejí na Havajských ostrovech.

V případě smíšených sopek dochází k výbuchu, jakož i proudění lávy. Sopečný kužel sestává ze střídajících se vrstev úlomků a lávy, to jsou navrstvené sopky (stratovulkány).
Většina sopek na Zemi patří k tomuto typu. Nejznámějším příkladem je Stromboli, Etna a Cotopaxi.

Po sopečných erupcích můžeme pozorovat následnou sopečnou činnost, která sestává zejména z úniku páry a plynů.

Fumarola je souhrnným názvem pro otvory, kterými v rámci následné sopečné činnosti uniká pára a plyny. Na povrch vystupuje pára, která obsahuje různé chemické látky a plyny.

Solfatara je označení pro otvory produkující sírové výpary. Jedná se o takovou fumarolu, z níž se spolu s vodní párou uvolňují i ​​sírové sloučeniny.

I mofeta je fumarola: v jejím případě je produktem následné sopečné činnosti oxid uhličitý. Mofeta může být suchá, kdy na povrch vystupuje plyn, respektive mokrá, kdy vystupuje uhličitanová voda.

Gejzír je periodicky vyvěrající horký pramen. Voda prosakuje do podpovrchových dutin a akumuluje se tam. Pod ní se nachází magmatický krb, vlivem jeho tepla tato voda sevře a vyvěrá jako fontána.

Bahenní sopky jsou průvodními jevy sopečné činnosti na bahnitých územích. Z řídkého bahna neustále bublá plyn.

Nejničivější sopečné erupce rozptýlí obrovské množství úlomků.
Krakatau během své erupce v roce 1883 roztrousila materiál s objemem 18 km³, zatímco Tambora při erupci v roce 1815, která byla snad největší v dějinách lidstva, rozptýlila úlomky s celkovým objemem 80 km³.
Takové mohutné erupce mají globální dopady na zemskou atmosféru, podnebí a živé organismy.

Explozivní erupce

  • popelový mrak
  • kráter
  • proud sopečných úlomků

Sopečná činnost je proces, v jehož rámci magma vystupuje ze zemské kůry na povrch. Sopky se neobjevují náhodně, ale vytvářejí řetězce, které se nacházejí hlavně podél okrajů tektonických desek.
Sopečná činnost hraje důležitou roli při vzniku pohoří.
Magma je podpovrchová, horká, tekoucí roztavená hornina. Magma vytékající na povrch je láva. Na místě, kde se dostává na povrch, vzniká sopka.
Podle typu erupce rozlišujeme explozivní, efuzivní a smíšené sopky.

Explozivní sopky produkují množství páry a plynů, které se dostávají na povrch přes kráter prostřednictvím prudkých výbuchů. Tak vzniká vysoký sloup popelového mraku a proud sopečných úlomků. Vítr může popelníkový mrak rozšířit na velké území. Proud sopečných úlomků se valí dolů sopečným kuželem velkou rychlostí. Toto je nejničivější forma sopečné erupce.
Krakatau, Mt. Pelée a Mt. St. Helens jsou nejznámějšími příklady sopek s erupcí tohoto typu.

Efuzivní erupce nejsou doprovázeny výbuchem, ani proudem sopečných úlomků, na povrch vystupuje pouze tekutá láva. Sopečný kužel vzniká ze ztuhlé lávy.
Příkladem pro tento typ sopek je Mauna Kea a Mauna Loa, obě se nacházejí na Havajských ostrovech.

V případě smíšených sopek dochází k výbuchu, jakož i proudění lávy. Sopečný kužel sestává ze střídajících se vrstev úlomků a lávy, to jsou navrstvené sopky (stratovulkány).
Většina sopek na Zemi patří k tomuto typu. Nejznámějším příkladem je Stromboli, Etna a Cotopaxi.

Po sopečných erupcích můžeme pozorovat následnou sopečnou činnost, která sestává zejména z úniku páry a plynů.

Fumarola je souhrnným názvem pro otvory, kterými v rámci následné sopečné činnosti uniká pára a plyny. Na povrch vystupuje pára, která obsahuje různé chemické látky a plyny.

Solfatara je označení pro otvory produkující sírové výpary. Jedná se o takovou fumarolu, z níž se spolu s vodní párou uvolňují i ​​sírové sloučeniny.

I mofeta je fumarola: v jejím případě je produktem následné sopečné činnosti oxid uhličitý. Mofeta může být suchá, kdy na povrch vystupuje plyn, respektive mokrá, kdy vystupuje uhličitanová voda.

Gejzír je periodicky vyvěrající horký pramen. Voda prosakuje do podpovrchových dutin a akumuluje se tam. Pod ní se nachází magmatický krb, vlivem jeho tepla tato voda sevře a vyvěrá jako fontána.

Bahenní sopky jsou průvodními jevy sopečné činnosti na bahnitých územích. Z řídkého bahna neustále bublá plyn.

Nejničivější sopečné erupce rozptýlí obrovské množství úlomků.
Krakatau během své erupce v roce 1883 roztrousila materiál s objemem 18 km³, zatímco Tambora při erupci v roce 1815, která byla snad největší v dějinách lidstva, rozptýlila úlomky s celkovým objemem 80 km³.
Takové mohutné erupce mají globální dopady na zemskou atmosféru, podnebí a živé organismy.

Efuzivní erupce

  • kráter
  • lávový proud

Sopečná činnost je proces, v jehož rámci magma vystupuje ze zemské kůry na povrch. Sopky se neobjevují náhodně, ale vytvářejí řetězce, které se nacházejí hlavně podél okrajů tektonických desek.
Sopečná činnost hraje důležitou roli při vzniku pohoří.
Magma je podpovrchová, horká, tekoucí roztavená hornina. Magma vytékající na povrch je láva. Na místě, kde se dostává na povrch, vzniká sopka.
Podle typu erupce rozlišujeme explozivní, efuzivní a smíšené sopky.

Explozivní sopky produkují množství páry a plynů, které se dostávají na povrch přes kráter prostřednictvím prudkých výbuchů. Tak vzniká vysoký sloup popelového mraku a proud sopečných úlomků. Vítr může popelníkový mrak rozšířit na velké území. Proud sopečných úlomků se valí dolů sopečným kuželem velkou rychlostí. Toto je nejničivější forma sopečné erupce.
Krakatau, Mt. Pelée a Mt. St. Helens jsou nejznámějšími příklady sopek s erupcí tohoto typu.

Efuzivní erupce nejsou doprovázeny výbuchem, ani proudem sopečných úlomků, na povrch vystupuje pouze tekutá láva. Sopečný kužel vzniká ze ztuhlé lávy.
Příkladem pro tento typ sopek je Mauna Kea a Mauna Loa, obě se nacházejí na Havajských ostrovech.

V případě smíšených sopek dochází k výbuchu, jakož i proudění lávy. Sopečný kužel sestává ze střídajících se vrstev úlomků a lávy, to jsou navrstvené sopky (stratovulkány).
Většina sopek na Zemi patří k tomuto typu. Nejznámějším příkladem je Stromboli, Etna a Cotopaxi.

Po sopečných erupcích můžeme pozorovat následnou sopečnou činnost, která sestává zejména z úniku páry a plynů.

Fumarola je souhrnným názvem pro otvory, kterými v rámci následné sopečné činnosti uniká pára a plyny. Na povrch vystupuje pára, která obsahuje různé chemické látky a plyny.

Solfatara je označení pro otvory produkující sírové výpary. Jedná se o takovou fumarolu, z níž se spolu s vodní párou uvolňují i ​​sírové sloučeniny.

I mofeta je fumarola: v jejím případě je produktem následné sopečné činnosti oxid uhličitý. Mofeta může být suchá, kdy na povrch vystupuje plyn, respektive mokrá, kdy vystupuje uhličitanová voda.

Gejzír je periodicky vyvěrající horký pramen. Voda prosakuje do podpovrchových dutin a akumuluje se tam. Pod ní se nachází magmatický krb, vlivem jeho tepla tato voda sevře a vyvěrá jako fontána.

Bahenní sopky jsou průvodními jevy sopečné činnosti na bahnitých územích. Z řídkého bahna neustále bublá plyn.

Nejničivější sopečné erupce rozptýlí obrovské množství úlomků.
Krakatau během své erupce v roce 1883 roztrousila materiál s objemem 18 km³, zatímco Tambora při erupci v roce 1815, která byla snad největší v dějinách lidstva, rozptýlila úlomky s celkovým objemem 80 km³.
Takové mohutné erupce mají globální dopady na zemskou atmosféru, podnebí a živé organismy.

Smíšená erupce

  • přívod magmatu
  • kráter
  • lávový proud

Sopečná činnost je proces, v jehož rámci magma vystupuje ze zemské kůry na povrch. Sopky se neobjevují náhodně, ale vytvářejí řetězce, které se nacházejí hlavně podél okrajů tektonických desek.
Sopečná činnost hraje důležitou roli při vzniku pohoří.
Magma je podpovrchová, horká, tekoucí roztavená hornina. Magma vytékající na povrch je láva. Na místě, kde se dostává na povrch, vzniká sopka.
Podle typu erupce rozlišujeme explozivní, efuzivní a smíšené sopky.

Explozivní sopky produkují množství páry a plynů, které se dostávají na povrch přes kráter prostřednictvím prudkých výbuchů. Tak vzniká vysoký sloup popelového mraku a proud sopečných úlomků. Vítr může popelníkový mrak rozšířit na velké území. Proud sopečných úlomků se valí dolů sopečným kuželem velkou rychlostí. Toto je nejničivější forma sopečné erupce.
Krakatau, Mt. Pelée a Mt. St. Helens jsou nejznámějšími příklady sopek s erupcí tohoto typu.

Efuzivní erupce nejsou doprovázeny výbuchem, ani proudem sopečných úlomků, na povrch vystupuje pouze tekutá láva. Sopečný kužel vzniká ze ztuhlé lávy.
Příkladem pro tento typ sopek je Mauna Kea a Mauna Loa, obě se nacházejí na Havajských ostrovech.

V případě smíšených sopek dochází k výbuchu, jakož i proudění lávy. Sopečný kužel sestává ze střídajících se vrstev úlomků a lávy, to jsou navrstvené sopky (stratovulkány).
Většina sopek na Zemi patří k tomuto typu. Nejznámějším příkladem je Stromboli, Etna a Cotopaxi.

Po sopečných erupcích můžeme pozorovat následnou sopečnou činnost, která sestává zejména z úniku páry a plynů.

Fumarola je souhrnným názvem pro otvory, kterými v rámci následné sopečné činnosti uniká pára a plyny. Na povrch vystupuje pára, která obsahuje různé chemické látky a plyny.

Solfatara je označení pro otvory produkující sírové výpary. Jedná se o takovou fumarolu, z níž se spolu s vodní párou uvolňují i ​​sírové sloučeniny.

I mofeta je fumarola: v jejím případě je produktem následné sopečné činnosti oxid uhličitý. Mofeta může být suchá, kdy na povrch vystupuje plyn, respektive mokrá, kdy vystupuje uhličitanová voda.

Gejzír je periodicky vyvěrající horký pramen. Voda prosakuje do podpovrchových dutin a akumuluje se tam. Pod ní se nachází magmatický krb, vlivem jeho tepla tato voda sevře a vyvěrá jako fontána.

Bahenní sopky jsou průvodními jevy sopečné činnosti na bahnitých územích. Z řídkého bahna neustále bublá plyn.

Nejničivější sopečné erupce rozptýlí obrovské množství úlomků.
Krakatau během své erupce v roce 1883 roztrousila materiál s objemem 18 km³, zatímco Tambora při erupci v roce 1815, která byla snad největší v dějinách lidstva, rozptýlila úlomky s celkovým objemem 80 km³.
Takové mohutné erupce mají globální dopady na zemskou atmosféru, podnebí a živé organismy.

Následná sopečná činnost

  • fumarola
  • gejzír
  • solfatara
  • mofeta
  • bahenní sopka

Sopečná činnost je proces, v jehož rámci magma vystupuje ze zemské kůry na povrch. Sopky se neobjevují náhodně, ale vytvářejí řetězce, které se nacházejí hlavně podél okrajů tektonických desek.
Sopečná činnost hraje důležitou roli při vzniku pohoří.
Magma je podpovrchová, horká, tekoucí roztavená hornina. Magma vytékající na povrch je láva. Na místě, kde se dostává na povrch, vzniká sopka.
Podle typu erupce rozlišujeme explozivní, efuzivní a smíšené sopky.

Explozivní sopky produkují množství páry a plynů, které se dostávají na povrch přes kráter prostřednictvím prudkých výbuchů. Tak vzniká vysoký sloup popelového mraku a proud sopečných úlomků. Vítr může popelníkový mrak rozšířit na velké území. Proud sopečných úlomků se valí dolů sopečným kuželem velkou rychlostí. Toto je nejničivější forma sopečné erupce.
Krakatau, Mt. Pelée a Mt. St. Helens jsou nejznámějšími příklady sopek s erupcí tohoto typu.

Efuzivní erupce nejsou doprovázeny výbuchem, ani proudem sopečných úlomků, na povrch vystupuje pouze tekutá láva. Sopečný kužel vzniká ze ztuhlé lávy.
Příkladem pro tento typ sopek je Mauna Kea a Mauna Loa, obě se nacházejí na Havajských ostrovech.

V případě smíšených sopek dochází k výbuchu, jakož i proudění lávy. Sopečný kužel sestává ze střídajících se vrstev úlomků a lávy, to jsou navrstvené sopky (stratovulkány).
Většina sopek na Zemi patří k tomuto typu. Nejznámějším příkladem je Stromboli, Etna a Cotopaxi.

Po sopečných erupcích můžeme pozorovat následnou sopečnou činnost, která sestává zejména z úniku páry a plynů.

Fumarola je souhrnným názvem pro otvory, kterými v rámci následné sopečné činnosti uniká pára a plyny. Na povrch vystupuje pára, která obsahuje různé chemické látky a plyny.

Solfatara je označení pro otvory produkující sírové výpary. Jedná se o takovou fumarolu, z níž se spolu s vodní párou uvolňují i ​​sírové sloučeniny.

I mofeta je fumarola: v jejím případě je produktem následné sopečné činnosti oxid uhličitý. Mofeta může být suchá, kdy na povrch vystupuje plyn, respektive mokrá, kdy vystupuje uhličitanová voda.

Gejzír je periodicky vyvěrající horký pramen. Voda prosakuje do podpovrchových dutin a akumuluje se tam. Pod ní se nachází magmatický krb, vlivem jeho tepla tato voda sevře a vyvěrá jako fontána.

Bahenní sopky jsou průvodními jevy sopečné činnosti na bahnitých územích. Z řídkého bahna neustále bublá plyn.

Nejničivější sopečné erupce rozptýlí obrovské množství úlomků.
Krakatau během své erupce v roce 1883 roztrousila materiál s objemem 18 km³, zatímco Tambora při erupci v roce 1815, která byla snad největší v dějinách lidstva, rozptýlila úlomky s celkovým objemem 80 km³.
Takové mohutné erupce mají globální dopady na zemskou atmosféru, podnebí a živé organismy.

Vyprávění

Sopečná činnost je proces, v jehož rámci magma vystupuje ze zemské kůry na povrch. Sopky se neobjevují náhodně, ale vytvářejí řetězce, které se nacházejí hlavně podél okrajů tektonických desek.
Sopečná činnost hraje důležitou roli při vzniku pohoří.
Magma je podpovrchová, horká, tekoucí roztavená hornina. Magma vytékající na povrch je láva. Na místě, kde se dostává na povrch, vzniká sopka.
Podle typu erupce rozlišujeme explozivní, efuzivní a smíšené sopky.

Explozivní sopky produkují množství páry a plynů, které se dostávají na povrch přes kráter prostřednictvím prudkých výbuchů. Tak vzniká vysoký sloup popelového mraku a proud sopečných úlomků. Vítr může popelníkový mrak rozšířit na velké území. Proud sopečných úlomků se valí dolů sopečným kuželem velkou rychlostí. Toto je nejničivější forma sopečné erupce.
Krakatau, Mt. Pelée a Mt. St. Helens jsou nejznámějšími příklady sopek s erupcí tohoto typu.

Efuzivní erupce nejsou doprovázeny výbuchem, ani proudem sopečných úlomků, na povrch vystupuje pouze tekutá láva. Sopečný kužel vzniká ze ztuhlé lávy.
Příkladem pro tento typ sopek je Mauna Kea a Mauna Loa, obě se nacházejí na Havajských ostrovech.

V případě smíšených sopek dochází k výbuchu, jakož i proudění lávy. Sopečný kužel sestává ze střídajících se vrstev úlomků a lávy, to jsou navrstvené sopky (stratovulkány).
Většina sopek na Zemi patří k tomuto typu. Nejznámějším příkladem je Stromboli, Etna a Cotopaxi.

Po sopečných erupcích můžeme pozorovat následnou sopečnou činnost, která sestává zejména z úniku páry a plynů.

Fumarola je souhrnným názvem pro otvory, kterými v rámci následné sopečné činnosti uniká pára a plyny. Na povrch vystupuje pára, která obsahuje různé chemické látky a plyny.

Solfatara je označení pro otvory produkující sírové výpary. Jedná se o takovou fumarolu, z níž se spolu s vodní párou uvolňují i ​​sírové sloučeniny.

I mofeta je fumarola: v jejím případě je produktem následné sopečné činnosti oxid uhličitý. Mofeta může být suchá, kdy na povrch vystupuje plyn, respektive mokrá, kdy vystupuje uhličitanová voda.

Gejzír je periodicky vyvěrající horký pramen. Voda prosakuje do podpovrchových dutin a akumuluje se tam. Pod ní se nachází magmatický krb, vlivem jeho tepla tato voda sevře a vyvěrá jako fontána.

Bahenní sopky jsou průvodními jevy sopečné činnosti na bahnitých územích. Z řídkého bahna neustále bublá plyn.

Nejničivější sopečné erupce rozptýlí obrovské množství úlomků.
Krakatau během své erupce v roce 1883 roztrousila materiál s objemem 18 km³, zatímco Tambora při erupci v roce 1815, která byla snad největší v dějinách lidstva, rozptýlila úlomky s celkovým objemem 80 km³.
Takové mohutné erupce mají globální dopady na zemskou atmosféru, podnebí a živé organismy.

Související doplňky

Kde se veškerá voda vytratí - Poušť

Poušť zabírá téměř sedminu souše na Zemi.

Teorie kontinentálního driftu

V minulosti se mnoho geologů snažilo vysvětlit, proč pobřežní čáry jednotlivých kontinentů...

Krasovatení

Při rozpouštění vápence vlivem kyseliny uhličité vznikají krasové útvary.

Erodované kerné pohoří

Téměř všude na světě se můžeme setkat s pozůstatky Variské a Kaledonské horské soustavy.

Vrása (základní)

Boční tlaková síla způsobuje, že se na horninách tvoří vrásy. Tímto se tvoří vrásová pohoří.

Plíce naší Země Tropické deštné lesy

Tropické deštné lesy musíme chránit i kvůli klimatu na naší planetě.

Zánik jezer

Jezera nemají dlouhou životnost z hlediska geologického času.

Africká savana

Největší souvislá savana se nachází v Africe. Pokrývá přibližně třetinu kontinentu.

Added to your cart.